Vaří Rudolf

Domů » Něco o mně
Kuchař krájí zeleninu na prkénku

Něco o mně

Jsem Rudolf. Obyčejný Rudolf. Ženatý otec dvou dětí (tedy už dospělých) a programátor z Havířova, který ve volných chvílích rád relaxuje u sporáku v kuchyni.

Vařit jsem chtěl už od dětství. A nebýt toho, že můj otec, vyučený kuchař, vyhrožoval, že mi zláme obě hnáty, když jsem se chtěl vydat v jeho stopách, vařil bych určitě někde v profesionální kuchyni. Ale pozor – to neříkám proto, že bych snad byl tak dobrej! Jen že mě to prostě baví a vaření miluju.

Moto tohoto blogu je: Vařit může každý. A za tím si skutečně stojím. Nevadí, že tvoje vaření zatím dopadá tak, že spálíš i slanou vodu. S trochou lásky a minimem snahy se jistě podaří i tobě nakrmit rodinu nebo kamarády.

Proč to říkám? Protože:

Vařit může každý

Moje začátky v kuchyni

Svíčková od mýho táty byla to nejlepší, co jsem kdy jedl. Jako malej kluk jsem se vracel ze školky a pak i ze školy rovnou do jeho kuchyně. Pracoval jako závodní kuchař v podniku Uranové doly v Nové Včelnici. Moje milované jižní Čechy.

Hned po vstupu do jídelny jsem zahlásil: „Jednu žlutou, táta to platí.“ A s lahví žluté limonády jsem nakráčel do kuchyně. Dělal jsem si úkoly, kreslil si, cucal tu limonádu, ale hlavně jsem sledoval tátu při práci. Koncert.

Nešlo mi do hlavy, jak z něčeho, co samo o sobě nemá vlastně chuť, případně je to přímo hnusné (třeba celer), se dá různými postupy a kombinacemi vyrobit něco tak úžasnýho, jako jeho slavná svíčková.

Ve třetí třídě jsme se stěhovali do Jindřichova Hradce. Ne, že bych v devíti letech uměl vařit, ale když jsme se se ségrou vypravovali do školy, už jsem uměl dodělat snídani i svačinu pro oba, jelikož oba rodiče tou dobou už byli v práci. Nešlo samozřejmě o žádné opravdové vaření, ale práce s jídlem to už byla 🙂

Když jsem povyrostl, tak si mamka přeci jen našla nějakou tu chvilku, aby mi ukázala několik kuchařských triků. Takže od pomocníka, jehož úkolem bylo vylízat misku krému a pohlídat čas na minutce, jsem už povýšil na kuchtíka, co sem tam něco pokrájel, zamíchal apod.

Z té doby mi v hlavě utkvěla nejdůležitější lekce vaření od mojí maminky. Skládala se ze 3 univerzálních rad, kterých když se budeš držet, uvaříš nakonec všechno.

  1. Nesmíš to přesolit – to se nedá opravit
  2. Nesmíš to připálit – to se nedá jíst
  3. Dej tam jen to, co ti chutná

Opravdové vaření

K opravdovému samostatnému vaření jsem se ale dostal až na střední škole. Vyučil jsem se v Mostě. Jihočeši ale jezdili domů na víkend jen jednou za měsíc, jelikož to byla strašná dálka – 3 přestupy a celkem 14 hodin jízdy čtyřmi autobusy. Přes víkend jsme si tedy na intru museli uvařit sami na plotýnkovém vařiči, jelikož školní jídelna byla zavřená.

Krásné období, kdy jsem objevoval tajemství vaření polévek, těstovin a dokonce omáček. Tedy toho, co jsme tenkrát za omáčky považovali. A na občasném vandru nebyl problém vydat se na lup a ukořistit pár brambor ze zahrádky, najít v lese pár hub (pak si společně odhlasovat které z nich jsou jedlé a které ne), nějaký medvědí česnek, pytlík soli jsme si vždy brali s sebou, a polívka v kotlíku byla na světě.

Párkrát se nám povedlo uvařit i upytlačenou rybku. Přiznám se i k jedné slepci, která šla neopatrně okolo nás, ale dobrý byl i ježek, šneci nebo žáby. Mladost – radost.

Po vojně nastalo období mládeneckého života. Nějaké ty polévky, guláše, ale i řízky a další klasika. Čas na experimenty s bezmasou kuchyní, občas pokusy o nějakou Čínu, Itálii nebo Mexiko. Alespoň v tehdejším ranně porevolučním pojetí s tehdy dostupnými surovinami.

Jako ženáč jsem se doučil pár slovenských receptů od manželky a tchyně, přidal jsem i nějakou tu českou klasiku, a konečně si troufnul i na tu tátovu svíčkovou.

S tím, jak se manželce zhoršuje zdraví, musím občas objevovat další cesty ve vaření s omezeními jako bez mléka, lepku a mnoha dalších alergenů. Řeknu vám, že když víte, že nemůžete použít mléko a nic z něj včetně másla, vejce, mouku, nic červeného, nic z moře, nic kvašeného včetně zelí, nic z plechovek, téměř žádné ovoce, ne moc koření ani bylinek, minimum česneku, z masa jen krůtu, králíka, klokana nebo sladkovodní rybu, moc receptů nesestavíte. Ale i tak se něco uvařit dá.

Manželka má totiž alergii na mléčnou bílkovinu a na laktózu, celiakii, histaminovou intoleranci a zároveň alergii snad na celý ten seznam, co můžete vidět vylepený na každém stánku s rychlým občerstvením. Tedy abych byl přesný, z těch 14ti alergenů může 2 – hořčici a sezam. Zbytek ne.

Vařím ale nejen pro manželku, takže tu najdete i „normální“ recepty. Pro zajímavost ale zařadím i ty, na které jsem přišel dlouhým zkoušením, a které může jíst i moje žena.

U svých receptů budu i hodně vysvětlovat a budu mluvit hlavně k naprostým začátečníkům. Ne každý přece ví, jak vypadá těstovina uvařená Al dente, jaký je rozdíl mezi smažením, pečením nebo restováním masa či jak „táhnout“ vývar.

Dnes vaří Rudolf

Miluju jídlo i jeho přípravu. Nepovažuji se ale za mistra, a do Masterchefa bych se asi nepřihlásil. Mám jen radost, když mým hostům chutná.

Snad tu najdeš nějakou inspiraci i pro své pokusy ve vlastní kuchyni. Měj na mysli, že vařit může každý.

Chlapi sobě!

Nejnověji přidané recepty
cibulačka

Cibulačka

Udělej si doma pravou francouzskou cibulačku. Za málo peněz hodně muziky. Cibule, cibule a cibule. Naprostá dobrota.

Rohlíky a housky

Domácí rohlíky

Došlo pečivo? Netřeba si zoufat – udělej si rohlíky doma sám. Křupavé, voňavé a zlaté domácí rohlíky.

zelené špagety

Zelené špagety

Recept na výborné „zelené špagety“. Špagety se špenátem, kuřecím masem a žampióny.